Obhajoba cestování aneb neseďte doma, svět je úžasný

Když jsem byla ještě holčička školou povinná, četla jsem si kdesi o Babylonu a zmatení jazyků. Myslím, že to byla ilustrovaná bible pro děti, kterou jsem našla v knihovně u své babičky. Byl to pro mě velký námět k přemýšlení.

Přála jsem si, abychom všichni na světě mluvili stejným jazykem, protože pak bychom si dobře rozuměli a neválčili spolu. Jenže jak jsem rostla a potkávala další a další lidi ve svém životě, zjistila jsem, že to vůbec nemusí být jazyk, co lidi rozděluje. Že si nerozumějí lidé, kteří mluví stejným jazykem, jsou ze stejného kraje či města a mají podobné vzdělání i věk. Přesto se neustále hádají.

A naopak, potkala jsem lidi, kteří se na první pohled k sobě vůbec nehodí, jsou různého původu a věku nebo mají naprosto odlišná povolání, a přesto si rozumějí, krásně se doplňují a mají podobný náhled na svět. Dnes už si dovedu vysvětlit, proč to tak je, ale tehdy to pro mě byla velká záhada.

Jako dítě školou povinné jsem strávila většinu času v Čechách, ale díky školám v přírodě jsem měla možnost cestovat hodně alespoň v rámci Československa. Bylo to fajn, zejména pobyty v Beskydech, Malé Fatře a v Tatrách byly nádherné. Potom ale přišla sametová revoluce, uvolnily se hranice a otevřely možnosti cestovat kamkoliv. Byla jsem vděčná za každou možnost vyjet do zahraničí. Jako studentka jsem takových možností příliš neměla, o to vděčnější jsem byla za každou cestu.

První byl zájezd do Skandinávie s bývalým pionýrským domem, Kodaň, Stockholm, Oslo, polární kruh...Další byl výlet do Holandska s gymnáziem a pobyt v rodině Holanďanů. A pak jeden šťastný stop, který mi přivál do cesty Rodolfa, Švýcara t.č. žijícího v Drážďanech, a dobrodružný výlet s ním do Amsterdamu…(Už jsem o něm psala v jednom blogu) Byl to úžas. Každá cesta mi přinesla spoustu nových zážitků.

Bryndza a lovečák

Pak jsem díky novému příteli a jeho kamarádům zamířila na východ. Na Podkarpatskou Rus. Nebo Zakarpatskou Ukrajinu, jak si kdo přeje. To byla asi nejdobrodružnější cesta vůbec a dodnes na ni vzpomínám.

Sice jsem se občas trochu bála. Třeba na hranicích, kde nebylo jisté, jestli nás vůbec pustí do země, případně kolik kartonů cigaret či dolarů nás to bude stát. Ale když už jsme se dostali do Rachova, pak do Jasini a pak putovali tou krásnou a řídce obydlenou krajinou polonin a ovcí a pastevců, bylo to neskutečně romantické putování. Večeřet u jednoho stolu s pastevci bryndzu, chleba a „lovečák“ (ten byl z vlastních zdrojů), mluvit česky v kombinaci s rukama a nohama, sledovat pastevce, jak dojí ovce, spát v kolibě za velikou vatrou… To byl zážitek k nezaplacení.

Pak přišly jiné doby, studovala jsem, pracovala, času bylo o mnoho méně. Nicméně i cesta na divokou vodu do Rakouska a Itálie byla skvělá. Nezapomenu na jednu celonoční „kalbu“ v zapadlém rakouském kempu s majitelem a jeho kamarádem Holanďanem, kde jsem byla omráčena zjištěním, že muži v Holandsku si sami žehlí oblečení, a to bez jakýchkoliv řečí... :-) A od paní domácí jsme dostali domácí sýr. Prostě za to, že jsme s nimi zapařili.

Roma! Amore!

Pak jsem „objevila“ Itálii. To byl také úžas. Dnes už nad tím každý mávne rukou, ale první pravé italské espresso a pravá pizza, to byl nevídaný kulinářský zážitek. Dnes už si pravou pizzu můžeme dát i v Čechách, Češi se ji naučili připravovat, a koneckonců i to „presso“… Ale tehdy to pro mě bylo zjevení.

Itálie mi učarovala. A ještě víc po letech, když jsem vyrazila sama do Říma. Italové jsou tak pozorní, tak dvorní, mají šmrnc, o jakém se Čechům může jen zdát. Nikde jinde se mi nestalo, abych šla po ulici a Ital, který jel kolem mě na kole, zvolal: „Amore!“

Jsou opravdu velmi přátelští. Třebaže obvykle nedorůstají takové výšky jako Češi nebo severně žijící národy, řekla bych, že sebevědomí jim to neubírá.

Řím je klenot plný historie, která sahá do dob před Kristem, to nemůže nikoho nechat chladným. Fórum Romanum, Koloseum, tam na mě dýchla atmosféra doby římských císařů, kterou jsem znala z televizních seriálů ("Já, Klaudius" - vzpomínáte? :-).

Nebo italská renesance s výtvarnými a sochařskými poklady. Fascinoval mě i design tradičního skútru Vespa, který brázdí italské ulice, a všechny ty retro nápisy a neony, které se zachovaly z 60.let. Z Říma jsem odjížděla zamilovaná (do Itálie) a smutná, že se musím vrátit domů. Začala jsem se učit italsky a pak jsem se tam znovu vrátila. A doufám, že ne naposledy.

S cestovkou? Jen kvůli dětem

Pak jsem se rozhodla cestování dopřát i svým dětem, aby nebyly ochuzeny. Není to však stejné cestování, prvek dobrodružnosti tady ustupuje jakési touze po jistotě v podobě cestovních kanceláří. Nestěžuji si, ale faktem je, že v hotelovém komplexu nebo s průvodcem v čele je člověk odříznutý od syrové reality, je v jakési bublině mezinárodního turismu. Jeho možnost poznat místní kulturu je omezená. Pokud chcete opravdu zažít danou zemi a její obyvatele blíž, nejezděte s cestovkami, ale na vlastní pěst. A mluvte s lidmi, dávejte se s nimi do řeči v obchodě, kavárně, kdekoliv.

Byla jsem také v Londýně, Paříži, Madridu, Barceloně. Všechna ta města jsou úžasná a stojí za návštěvu. Nevím, které doporučit víc. Asi bych upřednostňovala Barcelonu, kde mají úžasného Gaudího a jeho barevné kompozice. Ale taky muzeum Joana Miró, kdysi mého velmi oblíbeného abstraktního malíře. A skvělé tapas, které můžete uzobávat celý večer. Jenže v Paříži je zase Eiffelovka, Louvre, Museé d’Orsay a Montmartre…

Nejsme všichni stejní

V Londýně jsem potkala nejvíc Čechů a Slováků za celé své cestování. Taky ochutnala nejlepší bionanuk z manga a malin. A navštívila studia, kde se točil Harry Potter, což byl dárek hlavně mým dětem, ale já jsem si ho moc užila. Překvapilo mě, že v londýnských parcích se nesmí jezdit na kolech ani bruslích, jsou přísně pro pěší a „trávníkové povaleče“. A tak jsme se taky pováleli, ale lepší by to bylo s piknikovým košíkem a něčím k zakousnutí… Snad příště.

A proč to všechno píšu? Setkala jsem se totiž nedávno s názorem, že „lidi jsou všude stejní“. Nesouhlasím. A zaplaťpámbu za to. Lidé jsou různí v různých zemích, mají kromě jazyka i jiné kulturní zvyklosti, dokonce i hygienické zvyky, používají jiná gesta, jsou různě komunikativní a otevření, mají jiný vztah k penězům, k druhému pohlaví, jinak vychovávají děti… A zjistila jsem, že i když neznáte jazyk, ale máte oči otevřené a jste otevření vzájemné komunikaci, můžete se ledacos o jiných kulturách dozvědět.

I přesto, že jsem procestovala převážně Evropu, setkávám se v pracovním procesu i s lidmi z Asie, Afriky, Ameriky či Austrálie. A musím říct, že vůbec nejsou všichni stejní. Ráda lidi poznávám. A kdybych měla možnost, rozjela bych se pracovat do jiných zemí. Snad k tomu nastanou podmínky, až děti vyrostou.