A máte elektřinu 24/7?

Když cestujete sami, má to jednu velkou výhodu. Hledáte někoho, s kým byste dali řeč. A přímo ideální místo na takovou konverzaci je letadlo.

Máte třeba šest hodin času, wi-fi je buď nedostupná anebo za drahé peníze, a číst nebo sledovat filmy také nevydržíte celou dobu. A tak je skvělé, pokud je váš soused ochoten si povídat. Měla jsem to štěstí v posledních dnech hned dvakrát. Jednou při letu z Moskvy do Dubaje a podruhé z Dubaje do Prahy. Letěla jsem o Vánocích.

V prvním případě mne odbavovací personál posadil vedle studenta medicíny z Keni. Jmenuje se Joshua. Připadalo mi neskutečně vtipné, když si psal s kamarády přes whatsapp a nešlo si nevšimnout na obřím displeji jeho mobilu, že píše azbukou. Nenapadlo mě, že černoch z Keni může umět rusky. Ó, jak je ten svět globalizovaný! Pořád mě něco překvapuje.

Na druhou stranu, on si o mě zase myslel, že jsem Ruska. Přece proč by letěla Češka do Dubaje přes Moskvu, když může letět přímo, že? Vysvětlila jsem mu, že se mi to objevilo jako nejlevnější varianta podle jistého vyhledávače (kterému nechci dělat reklamu).

Dozvěděla jsem se, že Joshua letí domů do Keni, Dubaj je pro něj pouze přestupní stanice. A že rodina o tom neví, chce je překvapit. A že prý Keňa je moc krásná a bezpečná, a že bych tam měla přijet. Přijedeš do Keni? ptal se mě. „To záleží na penězích a navíc je spousta míst na světě, kam bych chtěla jet,“ řekla jsem mu po pravdě. V podstatě nevím, kam dřív… Věčný problém.

Taky jsem se dozvěděla, že ve městě, kde studuje a jehož název mi ani neřekl, je teď třicet pod nulou – pro mě Sibiř. Nebylo divu, že na Vánoce prchá domů, aspoň se ohřeje. Až ukončí studium, vrátí se prý opět zpátky do Keni. Myslí si, že Rusové moc nemají zájem o lékaře z ciziny. „To je mi líto,“ říkám, ale zároveň mě napadá, že Keňa možná potřebuje lékaře mnohem víc a že jich tam je nedostatek. Takže to je od něj dobrý záměr. Mnohokrát jsem četla o studentech medicíny u nás, kteří jeli na stáž do USA a už tam zůstali, protože je nalákal vyšší plat i lepší životní standard.

Oproti tomu Dubaj, to je úplně jiný šálek kávy. Když jsem jezdila metrem a chodila po ulicích, měla jsem pocit, že potkávám v první řadě Indy, potom Asiaty – jejichž přesný původ nejsem schopná identifikovat, a teprve až pak Araby. Skutečně, Dubaj je plná přistěhovalců a je to záměrná politika.

Panuje tam náboženská tolerance, kulturní rozmanitost, nadšení pro nové technologie… Možná i proto, že je tam průměrný věk 27 let. Každý má smartphone a nejen tak ledajaký, obvykle poslední model mobilu se zaoblenou hranou, levnější napodobeniny se „nenosí“. Jsou tací, kteří mají i tři mobily. To už by bylo na mě trochu moc! :-)

Taxikáři, s nimiž jsem jela, pocházeli z Pákistánu, servírka v asijské restauraci z Malajsie, hospodyně mých hostitelů přišla ze Srí Lanky. V Dubaji jsou hojně i černoši z Afriky, přestože oproti Indům jich je výrazně méně. Je pěkné sledovat černošky a Indky, jak nosí své tradiční oděvy, které jsou krásně barevné a rozmanité. Nejodvážnější v odívání jsou černošky.

Oproti tomu Arabky v černých hábitech ve mně budily něco mezi hrůzou a následně lítostí. Zejména ty provdané, které měly jen škvírku na oči, jinak z nich nebylo vidět nic. Nicméně, je to pěkný kulturní pel-mel a v takovém kosmopolitním prostředí se cítím jako ryba ve vodě.

Ale zpátky ke zpátečnímu letu. Tentokrát mě posadili k mladičkému Libanonci, který měl studovat medicínu, protože si to přál jeho otec, ale nechtěl a dal se na studium ekonomie a byznysu. Takže mírná spojitost mezi těmi dvěma...

Na rozdíl od Joshuy zná Dubaj a může porovnávat s ostatními zeměmi v této oblasti. "Ostatní země jako Katar nebo Bahrajn na tom nejsou tak dobře. Lidé tam tolik nepracují, není tam takový pořádek," říká Amin. Je zřejmé, že Dubaji se daří skvěle nejen díky ropě, ale i díky progresivnímu přístupu jejich šejka Muhammada ibn Rašíd al-Maktúma, a díky jasně nastaveným pravidlům a jejich dodržování. Pro příklad: téměř na každé účtence je uveden kontakt na organizaci pro ochranu práv spotřebitelů, aby se dalo bránit proti šejdířům. V metru, na ulici a na veřejných místech jsou pod každým zákazem uvedeny výše pokut za jeho porušení.

„Měla bys přijet do Libanonu, je krásnější než Dubaj,“ tvrdí mi osmnáctiletý Amin s velkou jistotou. Je tam polovina křesťanů a polovina muslimů. „Teroristy my nepovažujeme za Araby a nenávidíme je,“ říká s lítostí nad tím, co se děje v Evropě v poslední době. A potom, když začneme porovnávat jeho rodnou zemi, Dubaj a mou rodnou zemi, dozvídám se zajímavé věci.

Prý se u nich nedodržují téměř žádná pravidla, protože vláda ani policie je nevynucuje. „Jezdím klidně na červenou a nikdo se o to nezajímá,“ prozrazuje na sebe. Jenže, co je to proti „těm nahoře“, kteří okrádají stát i občany. Například donedávna byly ulice plné odpadků, protože odpadová firma je přestala vyvážet. Majitel firmy sebral poplatky za odpad a nechal si je. A reprezentace města ani vláda se neměla k tomu situaci řešit.

To už si začínám v duchu říkat: Haha, to je vtipné, zve mě do své země a pak o ní začne vyprávět tak nelichotivé věci. Abych nebyla jen vychvalovač, postěžuji si, že v Praze je na ulicích spousta bezdomovců a opilců a v Dubaji jsem nikoho takového nepotkala, což bylo velmi příjemné. „Protože by je hned posadili do vězení,“ tvrdí mi můj spolucestující.

Následuje výčet všech možných aktivit, za něž prý v Dubaji jdou lidé do vězení. A pak se vrátí opět ke své zemi. „Když nejsem do půlnoci doma, matka mi volá, kde proboha jsem, ať už jedu domů.“ Prý má o něj strach, protože spoustu lidí vlastní zbraně a nemá problém je použít. Ulice města jsou po půlnoci nebezpečné. Lepší public relations na rodné město jsem už dlouho neslyšela…

Korunu všemu nakonec nasadí svou neuvěřitelnou otázkou: „And do you have electricity 24/7?“ Musela jsem se dvakrát zeptat, co tím myslí. Připadala jsem si až nedůvtipná. Pak z něj vypadlo, že v Bejrútu je elektřina pro obyvatele dostupná jen 10 hodin denně. Pak si ji musí kupovat za dodatečné peníze. Pronajímají si na to naftové generátory. To, co tady považujeme za takovou samozřejmost, jako je vzduch a voda, je v Libanonu vlastně luxusní zboží.

Byla jsem v šoku. Nedala jsem to ovšem na sobě znát. Nicméně přiznám se, že Libanon – i přes velmi milého a sympatického mladíka, kterému tímto děkuji za zpříjemnění dlouhého letu – se mou cílovou destinací v nejbližší době určitě nestane.