Od mementa drog k otázce štěstí

Čirou náhodu jsem se dostala ke knížce svým způsobem staré, ale přesto stále aktuální, neboť je to knížka o drogách. Memento od Radka Johna, můj syn ji má jako povinnou četbu. A díky ní přišla inspirace na tento blog.

Když se člověk v té životní honičce na chvíli zastaví, nebo zpomalí svůj běh – třeba tak, že skončí v práci – nejprve se toho zalekne a může jej přepadnout pocit úzkosti. Ale pak se trošku oklepe a řekne si: měl bych si to užít, nebude to třeba dlouho trvat… Proto jsem se po odchodu z mé poslední práce rozhodla, že si budu užívat toho, čeho se mi předtím dlouho nedostávalo. Čtení.

A tak jsem se náhodou dostala ke knížce svým způsobem staré, ale přesto stále aktuální, neboť je to knížka o drogách. Memento od Radka Johna, nejspíš jste o něm slyšeli. Můj syn ji má jako povinnou četbu, a proto jsem na ni náhodou doma narazila. Okamžitě jsem se začetla.

Podle mého názoru je dobře, že se o drogách děti dozvědí už v tomhle věku, protože je to varuje. Já jsem ji v teenagerském věku sice nečetla, ale viděla jsem v kině film Poločas rozpadu, který mi tuto knížku velmi připomíná. Nejspíš to není náhoda. Tento film běžel jako takzvaný předfilm, který museli lidé za dob socialismu povinně shlédnout, než začal ten vytoužený, na který do kina směřovali.

Ještě, že jsem šla na Diskopříběh

Můj „vytoužený“ film, který jsem tehdy přišla shlédnout se svými spolužáky, byl Diskopříběh. :-) Intelektuálové si pomyslí: haha, to se máš čím chlubit, že jsi šla na Diskopříběh… Ano, šla, a dokonce se ani nestydím za to, že se mi líbil. Byl pohodový, takový příjemný mix popové muziky, lásky, dobrodružství, okořeněný rebelií vůči rodičům, což jsou témata přesně pro věkovou skupinu -náctiletých, takže se tehdy do mě strefil přesně. Nicméně – zpátky k Poločasu rozpadu. Samozřejmě naprostý opak Diskopříběhu. Byl to skutečně děsivý temný film o narkomanech a braní drog a musím říct, že na mě hluboce zapůsobil. V mé mysli se zakořenil jako takový obří vykřičník za nápisem DROGY NIKDY!

Po nějakém čase jsem svůj názor trochu přehodnotila, jelikož mezitím přišla Sametová revoluce a vše, co bylo zakázané, se sem navalilo ze „Západu“. Všechna hudba, kultura, filmy, ale také téma drog, které jsou zejména s hudbou úzce spojené. Bylo to velmi přitažlivé a leckteří muzikanti a umělci drogy až adorovali… Četla jsem o tom všechno, co se dalo, články v časopisech i knihy, ale zůstat v téhle oblasti jen teoretikem se mi vážně nechtělo…

Přesto, že jsem se – relativně lehkomyslně jako většina mladých lidí – odvážila experimentovat s alkoholem, trávou nebo LSD, nikdy jsem nechtěla spadnout do žádné závislosti. Vykřičník zasetý filmem Poločas rozpadu z mé mysli nezmizel a nikdy jsem nezašla tak daleko, abych zkusila něco, co se aplikuje nitrožilně. (Tvůrci tohoto filmu si tedy můžou gratulovat – zaúčinkoval tak, jak měl.)

Klobouk dolů, pane Johne

A teď zpátky ke knize Memento. Musím říct, že obdivuji Radka Johna, že něco takového napsal, protože látka vypadá velmi věrohodně a nejspíš musel kvůli tomuto tématu nastudovat odbornou literaturu a vést rozhovory jak s lékaři, tak s narkomany samotnými. Zároveň je to velmi svižné čtení, žádné dlouhé popisy, stále se tam něco děje, příběh má spád.

Je to velmi drsné líčení a divila jsem se sama sobě, že jsem schopna to celé přečíst, protože bylo v mém životě období, kdy jsem všechny drsné věci naprosto odmítala. Neměla jsem na ně odvahu. Teď jsem ji znovu objevila, jsem už jinde, možná se dívám na toto téma s větším odstupem. Nejspíš proto jsem schopná o něm číst a „nesložit se“.

Nechci vyzrazovat úplně vše, co se v knize odehrává, neboli „spoilovat“ (oblíbený termín mého syna). Chci se jen pozastavit nad jedním tématem, které se v knize probírá. Euforie. Lidé, kteří spadli do závislosti, toužili po euforii. A zpočátku ji opravdu zažívali. Proč se ale velmi záhy tyto pocity vytratily a proč je bylo čím dál těžší znovu vyvolat? To je velmi zásadní otázka, která v knize Memento vyvstane a v podstatě je jedním lékařem odpověď naznačena, jenže hlavní protagonista je k ní naprosto hluchý, stejně jako všichni jeho souputníci. Je už natolik pevně zavřený ve své kleci závislosti, že nedokáže v sobě najít energii k tomu, aby přestal. Je už ponořen příliš hluboko v bahně, které si sám vytvořil.

Otázka štěstí je velmi zásadní téma i pro „normálního“ člověka. Neboť všichni lidé chtějí zažívat pocity štěstí, nejsou to pouze (velmi netrpěliví) narkomani.

Ale jak toho dosáhnout? Tuhle otázku jsem si sama položila nespočetněkrát. Život mě časem naučil, že mnohem silnější pocit štěstí je štěstí ZASLOUŽENÉ. Štěstí vzniklé tím, že něco obětuji, svůj čas nebo energii, že si něco odřeknu, abych třeba časem získala to, po čem toužím. Štěstí vzniklé díky trpělivosti a vytrvalosti věnovat se nějakému oboru, díky pracovitosti a píli. Když se nad tím člověk zamyslí, takové štěstí je hluboké a dokonce má delší „trvanlivost“.

Ale trvalo mi to velmi dlouho a cesta k tomuto zjištění byla trnitá. Dodnes nemůžu tvrdit, že zažívám štěstí pořád, koneckonců, kdo tohle může říct? Myslím, že opravdu málo lidí na této planetě. Spousta z nich to jen hraje před ostatními, protože vědí, že je to jejich self-promotion. Taková pozitivní afirmace: jsem šťastný, všechno mi klape, mám skvělou práci, úžasnou rodinu… No řekněte, není například herec, který tohle o sobě tvrdí v rozhovorech, zajímavější pro režiséry, než ten, který si stále na něco stěžuje?

Káva jako budič euforie?

Co se mi však v poslední době životě objevilo v souvislosti s pocity štěstí a euforie? Je to něco naprosto konkrétního a pozoruji to až od té doby, co praktikuji budhistické očistné meditace. Souvisí to sice s drogou, nicméně takovou, která není z právního hlediska jako droga kvalifikována. S kávou. Opravdu na sobě pozoruji, že po kávě zažívám euforii. (Po čaji nejspíš také, ale příliš mi nechutná, proto si nejsem jistá.)

Je to zajímavé zjištění, neboť dobře vím, že mnoho lidí vypije za den třeba i litr kávy a ani náznak euforie to v nich nevyvolá. S pomocí kávy se pouze udržují bdělí, aby mohli zvládnout všechny povinnosti daného dne a prodloužili svou aktivitu do pozdních večerních hodin. Klidně si dají svou poslední kávu v deset večer a o půlnoci jsou v limbu. To mě se stát nemůže. Musím si naopak dávat  velký pozor, abych si nedala kávu v podvečer, protože mi hrozí, že ani ve tři hodiny ráno nebudu schopná usnout.

Vyměnit olej

Teď to sice samozřejmě už vypadá jako propagace budhismu, na což třeba lidé, kteří jsou zarytými odpůrci jakéhokoliv náboženství, mají alergii. Jistě, chápu. Jenže i lidé s alergií na náboženství a dogmata mají ve svém podvědomí touhu po štěstí. Každý ji má. A kdo tvrdí že ne, jen si něco nalhává.

A kdybych jim řekla: když přistoupíš na to, že naši mysl si dennodenně zanášíme negativními myšlenkami, vzniklými třeba ze stresu (abych to řekla diplomaticky a uhlazeně), nebylo by z tohoto hlediska dobré, abychom svou mysl občas pročistili? Tak jako u auta je potřeba jednou za čas vyměnit olej, protože se zanese a neplní už funkci, kterou má plnit?

V tomhle už přece nehraje roli žádný Bůh nebo Buddha, je to jen o nás, o naší mysli, každého jednotlivého člověka. Když si tohle připustíme, pak můžeme hledat cestu, jak mysl pročistit a jak jí propříště dát nějaký lepší „olej“, lepší způsoby, jak nahlížet na realitu kolem nás. Tím olejem by mohla být moudrost a poznání. Když to zkusíme a pozorujeme na sobě změny, motivuje nás to k tomu, abychom pokračovali dál.

Pokud vytrváme, pocity zaslouženého štěstí se dostaví mnohem častěji než dříve, aniž bychom potřebovali jakoukoliv drogu, dokonce i bez kávy. Jen se nesmíme bát být sami se sebou a pohlédnout do našeho nitra… A to chce odvahu.